| Pietní akt u Památníku obětem železné opony, Mikulov |  |
| Mezinárodní konference „Můj pohled na železnou oponu“ |
15. listopadu 2021, Mikulov
Tradiční pietní setkání a konferenci o železné oponě v Mikulově. Setkání se uskutečnilo u památníku obětem železné opony od 9:00 hod. na Stezce svobody. Konference na téma Můj pohled na železnou oponu proběhla od 10:00 hod. na zámku podle programu.
Setkání u památníku železné opony
Tradiční vzpomínka na ty, pro které se hranice komunistické říše stala osudnou. Dne 15. 11. jsme se setkali na tomto místě již poosmé. Zahájil předseda sdružení Paměť Miroslav Kasáček.
Několik fotografií z pietního setkání:
Videoreportáž je možné shlédnout zde 
Konference "Můj pohled na železnou oponu"
Na pietu navazovala konference na zámku v Mikulově. Velké poděkování všem, kteří přinesli skvělé příspěvky: Soňa Gyarfašova, z RTVS, Luděk Navara, Josef Albrecht z ČT Ostrava a Monika Mandelíčkova z laboratorní školy Labyrinth v Brně. Vzhledem k pandemické situaci se omluvili dokumentaristé z Rakouska Martina Hechenberger a Thomas Hackl - jejich příspěvky v němčině si můžete prohlédnout na německé části tohoto webu. A také Franz Amberger, novinář z Německa.
Několik fotografií z konference:
Videoreportáž je možné shlédnout zde
Příspěvek — Franz Amberger, Runding, redaktor v penzi
Franz Amberger. Dlouholetý šéfredaktor regionálních novin Kötztinger Zeitung. Autor knihy Grenzenlos (Attenkofer; 2000, Straubing, Německo)
Mezi místními novinami vydávanými ve východním Bavorsku zaujímají zvláštní postavení noviny Kötztinger Zeitung založené v roce 1929, které se kdysi šířily až za hranice do německy mluvících obcí tehdejšího Česka. Válka a odsun tomu učinily přítrž, což ale nebránilo redakci, aby se i po roce 1945 dívala za hranice a informovala o událostech v sousední zemi - pokud to bylo v době železné opony možné.
Moje čtyřicetiletá kariéra v Kötztinger Zeitung je součástí této tradice. Železná opona a vyrovnávání se s událostmi s ní spojenými mě provázely v mé profesní kariéře od roku 1980 do roku 2021. V mém případě k tomu přispěla i skutečnost, že jsem během svého působení v Bundeswehru získal základní znalosti českého jazyka. Prostřednictvím svého tchána, který byl vysídlencem ze Šumavy, jsem již v roce 1980 navázal soukromé kontakty s jižními Čechami. Železná opona pro mě tedy neznamenala konec světa, pouze mi ztížila přístup do neznámé země, kterou bylo třeba objevovat.
Poprvé jsem se s tehdy pro mne abstraktním pojmem "železná opona"setkal jako dítě v létě roku 1968. V té době bylo v naší vesnici mnoho rekreantů. Po potlačení Pražského jara někteří odcestovali z obavy, že se invaze nezastaví před hranicemi. Jiní naopak podnikli výlet ke hranici vzdálené 15 kilometrů - a vrátili se zklamaní: neviděli ani železnou oponu, ani Rusy s jejich tanky.
Poprvé jsem železnou oponu viděl na vlastní oči na podzim roku 1980, když jsme s tchánem jeli na výlet na Šumavu. Z přísně střeženého hraničního přechodu Philippsreut-Strážný jsem si odnesl trvalý dojem z bariéry mezi Východem a Západem. To nám s manželkou nebránilo v tom, abychom v květnu 1981 podnikli svatební cestu do Prahy. Jako cestující vlakem z městečka Furth im Wald jsme zažili hraniční odbavení na nádraží v České Kubici, které trvalo asi hodinu. Byli jsme svědky pečlivých kontrol nákladního vlaku připraveného k odjezdu do Německa: českoslovenští pohraničníci pomocí dlouhých špičatých železných tyčí prohledávali shora vagony naložené pískem, zatímco jejich kolegové kontrolovali zrcadly podlahu vagonů. Na kontrolu dohlíželi vojáci se samopaly.
V roce 1987 jsem se na akci pořádané Spolkovou pohraniční stráží ve Schwandorfu dozvěděl, jak funguje ostraha hranic ze strany ČSSR. Po informacích o konstrukci a funkci železné opony jsme podnikli let vrtulníkem podél hranice z Dyleně do Železné Rudy. Z ptačí perspektivy bylo vidět mnoho detailů zajištění hranice: drátěné zátary, zorané pásmo, strážní věže, signálka a dvojitě zabezpečená kasárna pohraničních jednotek.
Ve srovnání s impozantně vzhlížející německo-německou hranicí vypadala železná opona za zelenými záclonami krajiny naprosto neokázale. Z hlediska účinnosti však systém ochrany hranic ČSSR v ničem nezaostával za systémem NDR. O to víc mě udivuje, že stále více lidí nacházelo odvahu k útěku na Západ a za svou odvahu zaplatili vězením, represemi pro celou rodinu a dokonce i smrtí. Uvědomění si, že vůle po svobodě je silnější než beton a ocel, mě však utvrdilo v naději, že tato absurdní, hluboce nehumánní dělicí čára uprostřed Evropy tady nebude natrvalo. Potvrdilo se to o dva roky později, v památných listopadových dnech roku 1989.
Železnou oponu jsem pak viděl z bezprostřední blízkosti v lednu 1990, kdy už byly její dny sečteny. Přestože zakázaná zóna stále existovala, odvážili jsme se podél plotu projet v autě novin. O chvíli později jsme byli očitými svědky toho, jak vojáci pohraniční stráže ČSSR začali bourat drátěné oplocení. Železná opona se tímto stala minulostí.
Trvalo však ještě mnoho let, než se vztahy mezi sousedy vrátily do normálního stavu. Ideologicky motivované násilné rozdělení železnou oponou zanechalo v myslích lidí na obou stranách hranice více či méně hluboké stopy.
My, jako noviny z pohraničí, jsme chápali fázi převratu jako misi, která má pomoci připravit půdu pro nové sousedství. Chtěli jsme proces sbližování nejen doprovázet, ale chtěli jsme být také sami aktivní. Rád bych k tomu uvedl jen několik příkladů: impulz pro německo-české iniciativy, vydávání novin Výhledy (první české noviny z Bavorska), vydání knihy "Grenzenlos" (Bez hranic) s příspěvky 33 autorů z Bavorska a Čech (2000), již 20 let denní rubrika "Blick über die Grenze" (Pohled přes hranice), zpracování událostí studené války prostřednictvím překladu dvou knih Luďka Navary ("Smrt si říká Tutter", "Příběhy železné opony").
Od pádu železné opony mezitím uplynula jedna generace. Do roku 1989 jsme žili na hranicích za sebou (proti sobě?), pak delší dobu vedle sebe. Mezitím se nastavilo soužití obvyklé mezi sousedy. Jak křehký je tento stav ve vztazích mezi oběma zeměmi, ukázala první vlna korony, kdy se na několik týdnů vrátila železná opona a hranice byly opět uzavřeny. Zdá se, že lidé na obou stranách hranice jsou dál než politici: projevy sympatií vyjádřili, jak moc se navzájem postrádají. Dalším příkladem, který mi dává naději do budoucna, je událost, jež se odehrála před pěti týdny v Čerchově: 1400 záchranářů z Čech a Bavorska se vydalo hledat osmiletou Julii z Berlína, která se 10. října ztratila u hranic v lese. Šťastný konec přišel o dva dny později, kdy český lesník německou dívku bez jakýchkoliv zranění objevil v rákosí.
Co zůstává po strašlivých událostech 20. století, je naděje, že se Evropa poučí a politici udělají vše pro to, aby se historie neopakovala. Kultura vzpomínání je nepostradatelnou součástí tohoto procesu učení. V tomto smyslu nelze práci organizací, jako je PAMÈŤ, ani dostatečně ocenit.