Byl vězněn, zrazen, dokonce i zabit. Přesto ho nezlomili.

Kniha publicistů Luďka Navary a Miroslava Kasáčka s názvem Na útěku zachycuje příběh Josefa Brykse (1916–1957). Je to – bez ohledu na patetičnost tohoto tvrzení – příběh hrdiny.

Byl mladý a pro ostré slovo a radikální postoj nešel daleko. Tak jako mnoho československých vojáků ani Josef Bryks se nesmířil s kapitulantstvím pomnichovské republiky a po mnoha peripetiích se dostal do Anglie. Konečně mohl začít bojovat proti nacistickému Německu. Nastoupil k RAF – ale pak se to celé nějak zadrhlo.

Neúčastnil se bojů, nýbrž převážel v zázemí letadla. Při jednom z prvních ostrých letů byl sestřelen a zajat protivníkem. Zatímco příběhy jiných by zde končily, ten Bryksův teprve začal. Jeho hvězdná hodina nastala totiž až za dráty. Nikdy se nevzdal a útěk se stal jeho základní životní potřebou. Ačkoliv žádný z jeho mnoha pokusů o únik nebyl v dlouhodobém důsledku úspěšný a odplatou mu mnohdy byla jen samotka a mučení, svobodným se tento muž skutečně stal.

Námět na film

Josef Bryks utíkal přes dráty i pod nimi, v pyžamu, letadlem, i v kádi na fekálie, nic ho nemohlo zastavit. Byl při legendárním velkém úniku ze Saganu i v saské věznici pro nenapravitelné útěkáře Colditz. Obě místa jsou známa z dobrodružných filmů, samotný Bryksův osud byl dokonce inspirací anglického snímku Srdce v zajetí. Po válce si český voják připjal na hruď ty nejvyšší britské řády.

Autoři rozplétají Bryksův osud chronologicky, opírají se o řadu svědectví, dokumentů a fotografií. Netají se obdivem k nesmlouvavému muži, zároveň k němu přistupují kriticky. Když přijdou na rozpory v dokumentech, jdou s nimi na světlo. Nezakrývají ani, že Bryks si pár historek zřejmě přibarvil. „Jako kdyby to bylo potřeba,“ dodávají. Napětí se dvojice zkušených publicistů pokouší udržet kontinuálním vyprávěním v přítomném čase. Čtenář je tak sice zasazen přímo do děje, ale v rámci celé knihy tato metoda působí poněkud únavně.

Život v lágru

Bryksův osud totiž v sobě nese všechny atributy velkého příběhu. V takovém nemůže chybět ani láska, v tomto případě rovnou dvě, a obě tragické. Zatímco ta první – Češka Marie – Brykse příliš ochotně identifikovala na pražském gestapu, ta druhá – Angličanka Gertruda – stála vždy při něm a svého muže se nevzdala, ačkoliv opět skončil ve vězení, tentokrát komunistickém.

Bryks sice za války bojoval proti správnému nepříteli, ale na nesprávné straně. Angličanka to nedokázala pochopit. Jak mohla válečného hrdinu jeho vlast zavřít? Psala dopisy na všechny strany, ale to bylo samozřejmě marné. Z komunistických lágrů už Josef Bryks neutekl, zemřel zde vyčerpán a zesláblý na infarkt. „Byl hrozně tvrdý. Sám k sobě. Bylo v něm cosi nezlomného. V Leopoldově válčil s dozorci, držel hladovku, chtěl do jiné trestnice. Dávali ho do korekce, ale nepřestal,“ vzpomínal na něj jeden spoluvězeň. Pohřeb po letech Až po letech se mohla Gertruda dočkat jisté satisfakce. Nešlo o směšné finanční odškodnění ze strany českého státu, které autoři s gustem a neskrývanou ironií mapují. Pár roků před vlastní smrtí mohla paní Bryksová svého muže konečně pohřbít a zamyslet se nad osobním dopisem prezidenta Václava Havla: „Bohužel nemůžeme měnit historii, můžeme ji jen uchovávat ve své paměti. Je úkolem našich historiků, aby poskytli pravdivý popis toho, co se dělo v této zemi v uplynulých padesáti letech. Je úkolem pedagogů sepsat pravdivé učebnice historie. A úkolem pro nás všechny je uchovat si v paměti ty, kteří nepřežili, a obnovit úctu k mrtvým i živým.“

Navara s Kasáčkem svůj úkol se ctí splnili. Nyní je na jejich čtenářích, aby udělali totéž.

Zdroj: Hospodářské noviny